vernisáž 17.6. 2026
17.6. 2026 – 10.9.2026
Tvorba autorky představuje dlouhodobou cestu mezi osobní zkušeností, symbolickým obrazem a krajinou nevědomí. Východiskem jejích velkoformátových kreseb a perokreseb byla témata z dětství. Motivy psů a koček – zvířat, ktará ji právázela od ranných let, se staly prostředkem k uchopení rodinných vazeb, mezilidských vztahů i hlubších psychologických vrstev lidské zkušenosti.
Zásadním prvkem jejího výtvarného jazyka se stala kresba srsti. Zpočátku pokrývala těla zvířat, později se proměnila v autonomní strukturu, která prostupuje lidské siluety, krajinu i prostor obrazu samotného. Významným mezníkem byla kresba Rodina, v němž se členové rodiny objevují jako „lidská smečka“, zahalená do jednotné vrstvy srsti. Právě během práce na jednom z těchto obrazů se v husté kresbě nečekaně objevil motiv králíka – obraz, který autorka nevědomě nesla z dřívější tvorby. Tento moment se stal impulsem k dalšímu hledání skrytých významů a obrazových stop ukrytých uvnitř kresby.
Od té doby vznikají rozsáhlé kreslené plochy, v nichž divák může rozpoznávat fragmenty nábytku, architektury, zvířat či lidských postav. Ty se však již nevztahují ke konkrétním osobám. Proměňují se v archetypální bytosti připomínající anděly, průvodce nebo postavy z mytologických příběhů. Významnou inspirací je pro autorku jungovská psychologie, práce se sny a symboly. Sny nevstupují do obrazů jako doslovné vyprávění, ale jako zdroj obraznosti, významových souvislostí a intuitivních podnětů.
Stejně důležitý jako výsledný obraz je samotný proces jeho vzniku. Autorka nevychází z předem stanoveného plánu. Obraz začíná jediným motivem, který vnímá jako živý a významově nabitý. Postupně k němu přibývají další prvky, někdy i celé nové části plátna. Díla tak vznikají měsíce, často i roky. Čas zde není jen technickou podmínkou tvorby, ale prostředkem poznání. Kresba se stává nástrojem dialogu s nevědomím, cestou k objevování souvislostí, které se ukazují až v průběhu práce.
Vedle perokresby autorka v posledních letech rozvíjí také práci s plátkovými kovy. Zlato, stříbro či měděně oranžové tóny nevnímá pouze jako vizuální efekt, ale jako nositele symbolických významů. Přitahuje ji alchymická povaha tohoto procesu – práce s přírodními materiály, příprava vlastních směsí, používání králičího klihu a pigmentů, proměna ateliéru v experimentální laboratoř. Důležitá je pro ni také proměnlivost materiálu samotného: například stříbro časem oxiduje a kresby tak dále žijí a mění se.
Představený soubor děl vznikal v průběhu posledních šesti let. Zachycuje období mimořádné tvůrčí intenzity, ale také hluboké tvůrčí krize, během níž autorka pochybovala o pokračování své umělecké cesty. Současná výstava je proto nejen prezentací jednotlivých obrazů, ale také osobním ohlédnutím za cestou, na níž se inspirace střídala s nejistotou, hledání s pochybnostmi a ticho s novým impulsem k tvorbě. Je pozváním ke vstupu do světa, kde se kresba stává prostředkem poznání a obraz místem, v němž se setkává viditelné s neviditelným. / kurátorka Valentýna Ondřejová /