Vernisáž 3.5. 2024 v 17 hod
Monika Pascoe Mikyšková / Claude Glass
Fragment by měl být jako malé umělecké dílo, úplný a dokonalý sám o sobě a před zbytkem vesmíru ukrytý jako ježek.
– Friedrich Schlegel, Fragmenty, Athenaeum, 1798-1800
Před očima se míhá řada barevných obrazů. Jsou to vize, výjevy imaginace nebo zářivé krajiny snu.
– William Gilpin, Poznámky k lesním scenériím a dalším krajinným útvarům (především z hlediska malebnosti), 1791
Monika Pascoe Mikyšková je vizuální umělkyně, věnuje se malbě, kresbě a prostorové instalaci. Zajímá ji přirozený svět, svět rostlin, minerálů, drobných živočichů, které máme tendenci přehlížet. Pozoruje je, vyjímá z přirozeného prostředí, abstrahuje, otiskuje, znovu snoubí a navrací „do života“. Vytváří situace, do nichž divák proniká vlastním vztahováním se – k sobě sama i ke světu okolo. Podněcuje interakci a pocit souvztažnosti. Napomáhají ji k tomu zvolená média, která jsou s člověkem spjatá „od počátku věků“. A také estetika, kterou rozvíjí jako specifickou formu řádu, organizace či struktury. V tomto smyslu je konstruktérkou nové skutečnosti – její realizace mohou působit vznosným, harmonickým, takřka líbezným dojmem, stejně jako jsou ale chlupaté nohy motýlů, i v nich se skrývá překvapivý osten. Za pomyslně expresivním výrazem je možné vidět promyšlenou koncepci, logickou síť vztahů a poměrů. V tomto ohledu připomíná badatele ještě ne zcela kouzla zbaveného období romantismu – vydává se do světa, který zkoumá, měří a váží, učí se jeho zvláštnostem, přičemž využívá veškeré v dané chvíli dostupné nástroje. Zároveň ale chápe sebe sama – potažmo diváka – jako jeho součást, nikoli míru.
Po studiích rostlinných tkání a minerálních struktur, díky nimž získala řadu ocenění a stala se etablovanou postavou současného uměleckého diskurzu, se nyní obrací ke krajině jako celku. Chápe ji jako plástev složený z řady fragmentů, které navíc nejsou stabilní, ale mají tendenci se proměňovat – podle okolností, intence pozorovatele, podle přírodních mechanismů a působení dalších činitelů, kteří jsou v daném prostředí přítomní. Využívá pro to tak zvaného Claudeova zrcadla či skla, které se objevuje v evropské kulturní tradici koncem 18. století a je často popisováno jako předchůdce fotografie. Tvoří je dokonale hladká, vyleštěná, zatmavená nebo přímo obsidiánová „čočka“ konkávního tvaru, na jejímž povrchu se odráží, tak jako v zrcadle, okolní svět. Pojmenování nese podle Claudea Lorraina (1600-1672), o něco staršího francouzského malíře, tvůrce ideální krajiny, k jejímuž rekonstruování nebo možná spíše objevování také mělo sloužit. Je to nástroj magický, který celek světa pro naše potřeby člení, nabízí podrobnější pozornosti, také ale činí krásným. Zdůrazňuje jeho kompozici, vnitřní poměry, kontrast a barevnost.
Claudeovo zrcadlo je spojováno s nástupem krajinné turistiky, s objevem malebnosti, s koncepcí mírně podvratné pitoresknosti. Svůj největší rozmach zažilo ve Velké Británii, v prostředí nově vznikající sítě národních parků, zejména pak s Williamem Wordsworthem či Samuelem Taylorem Coleridgem spojené Jezerní oblasti. Je výrazem fascinace přirozeným světem, od nějž se lidé této doby cítili být stále více vzdalováni, a zároveň jejich snahy toto prostředí opanovat, racionalizovat, civilizovat. Je paradoxní, že nástroj, který dříve sloužil k regulaci a distanci, k přivlastnění si či dokonce uzurpování skutečnosti, k vytváření její nápodoby, nabízí dnes naopak možnost, jak se k ní přiblížit. Alespoň tedy podle Moniky Pascoe Mikyškové, která však s citlivostí sobě vlastní připomíná ještě jinou fatální okolnost lidského pobývání ve světě – jeho nesamozřejmost a zprostředkovanost. Co je pravda a co pouze naše osobní zkušenost? O čem hovoříme jako o fragmentu a jak s jeho pomocí usuzujeme na předpokládaný celek? Jak pak přemýšlíme o pojmech minulosti, mezi něž patří také malebnost, přirozenost či autenticita? A jak se dnes – také s jejich pomocí – vztahujeme ke světu, ke krajině, k přírodě?
Barbora Kundračíková působí v Muzeu umění Olomouc – Středoevropském fóru (SEFO) a na Katedře dějin umění Univerzity Palackého v Olomouci.
Monika Pascoe Mikyšková (1983, SK) žije v Bratislavě, kde vystudovala Vysokou školu výtvarných umění. Zabývá se monumentální akvarelovou malbou, přírodními objekty a naturáliemi. Otázky lidské tělesnosti a emocionálního prožívání se střetávají s jejich křehkostí a efemérností. Jsou zachyceny a vystaveny, zařazeny do botanických sbírek a petrifikovány dekorativními zásahy. Rozvážný sochařský přístup se zde střídá s intuitivním narůstáním přírodních tkání. Monika Pascoe Mikyšková je mimo jiné nositelkou Ceny Oskara Čepana (2022).