vernisáž 16.2. v 17 hod
Mladá, leč na uměleckém poli velmi zkušená sochařka TEA má za sebou již řadu sólových výstav. Tuto expozici nazvanou Monochromy lze v její tvůrčí kariéře však označit za přelomovou. Autorka poprvé upustila od používání pestrých a téměř fauvisticky intenzivních barev, které v minulosti tvořily jeden z hlavních pilířů jejího estetického vyjadřování, aby se přimkla k prazákladnímu dualismu vyhraněných odstínů černé a bílé. Sochám byl stržen barevný háv a zůstaly ve své pravdivé nahotě hmoty a tvarů. Bez kaleidoskopu pestrých valérů zůstávají objekty ve své syrovosti napospas hře světla a stínů, čímž plně vytane na povrch jejich komplexní emocionalita.
Dichotomie oslnivé záře a tlumené tmy pulzuje v oscilačních výkmitech mezi opozičními extrémy konfrontovaných protikladů. Kombinace černi a běloby připomíná partii kontrastních šachových figur i koncert černobílých kláves piana. Dynamická iterace ve smyslu nestálého opakování dvou odstínů (černá a bílá) v metamorfózách tří motivů (masky, koně a kanopy) působí takřka hypnoticky. Tento Šivův tanec dualitních atributů evokuje bakchantické tango z obrazu Henriho Matisse, kde se kruh tanečníků uzavírá jako mytický had zakusující se do vlastního ocasu. Uroboros byl na některých zobrazeních ostatně rovněž zpodobňován z poloviny bílý a z poloviny černý.
K maškarnímu tanci benátských karnevalů odkazují objekty světlých a tmavých masek. Nejedná se o masky s pitoreskními grimasami ve stylu Entartete Kunst Emila Noldeho – masky TEY vyzařují vážnost a stoický poklid masek japonského divadla Nógaku. Sama autorka si ve své umělecké tvorbě dokáže nasadit masku hněvivého ducha onrjó i škrabošku subtilní Kolombíny z commedie dell’arte, takže v jejích dílech nacházíme durové i mollové tóniny radosti a smutku. Nejsilnější inspirační korelace je ovšem s jungiánskou personou coby archetypem kolektivního nevědomí, kdy se jedinec prezentuje v rozporu se svou skutečnou individualitou. À propos, není tomu tak dávno, kdy jsme za covidové pandemie skrývali své tváře za masku roušek a respirátorů.
Druhou ze tří forem jsou houpací koníci – na první pohled nevinná dětská hračka, která však symbolizuje bolestná traumata z našeho i autorčina dětství. Houpací kůň nás obluzuje iluzí pohybu, zatímco zůstáváme na jednom místě. Výchozí bod je zároveň cílem a tento falešný dostih přináší jen Pyrrhovo vítězství. Propast nikdy nedosaženého Taxisu zírá zpátky do nás, jak by konstatoval Friedrich Nietzsche. Dětská hračka jevící se jako nástroj a náš služebník totiž dokáže svého uživatele ovládnout tím, že se na ni stane závislým. Zatímco se sochař Pygmalion do své sochy zamiloval, TEA si ke svým koníkům drží naopak odstup, což bychom měli činit i my, neboť největší nebezpečí tkví často v těch nejnevinnějších věcech.
Pomyslnou triádu pak uzavírají kanopy, které byly důležitou součástí pohřebního ritu starověkého Egypta. Namísto vnitřností nebožtíků však do nich autorka ukládá engramy vzpomínek na své negativní zážitky, překračujíc hranice mezi sebou (Self) a svým sochařským výtvorem (non Self). Výroba četných kanop hraničící s obsesí však vede k abreakci, tedy eliminaci bolestných emocí, které jsou do kanop pomyslně uzavřené tak, aby nemohly dále škodit. Kanopy byly ve starověku zhotovovány z nejrůznějších materiálů jako např. z keramiky, vápence či alabastru, a také TEA používá celou škálu surovin od tradiční sádry, terakoty a bronzu až k modernímu laminátu, korundu a 3D tisku. Kanopy mají zvláštní, téměř mimozemské tvary navozující pocit, že na ně neplatí zákonitosti euklidovského prostoru.
Výstava se podobá jakési mysteriózní liturgii plné okultních fetišů, magických amuletů a dalších rituálních předmětů. Uctívání zvířat, posvátných masek i zesnulých předků bychom nalezli jak u afrických domorodých kmenů, tak i v šamanismu a dalších pohanských obřadech. Ve zdejší expozici však nejde o aluze na religiózní tradice a kulty, nýbrž o nadčasový „kult umění“ jako takový, kde je oslavující zároveň i oslavovaným. Bohoslužba TEY je agnostická, skeptická a zpochybňující vše, krom samotných estetických principů, které jsou samy sobě cílem. Umění za jediný činitel triumfující nad časem a smrtí pokládal ostatně už Théophile Gautier – l’art pour l’art!
Bělostné kanopy, navozujíce dojem antických mramorových soch, polarizují s černavými maskami ve stylu renesančních škrabošek typu „moretta“, jež bývaly potaženy černým hedvábím. V souladu s filozofií čínského taoismu protiklady harmonizují krajnosti. Čerň a běloba nejsou jen formou, ale zároveň i obsahem, který formu prostupuje a redefinuje. Obdobně jako Heideggerův džbán (popsaný v jeho slavné přednášce Das Ding) tvoří masky, koníci a kanopy křižovatky významů, přesahujíce svou materiální předmětnost. Objekty zde neplní své primární užitné funkce (l’art utile) – jsou spíše eidosy, koncepty a platonskými idejemi. Lze je pokládat za divadelní rekvizity našehotheatrum mundi dle Shakespearova: „Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci“.
/ kurátor Kamil Princ /