9.11.2023 – 18.1. 2024
Z dálky to vypadá jako ráj
I když to horko a vlhko, co tak vysiluje, člověk nevyfotí…
Očichávám prostor, město, možnosti. Co tu kde je a jak to funguje.
Vytvářím si svou vnitřní mapu místa, kde teď žiju.
Jsem pozorovatel. A pozorovat mě baví.
Potřebuju čas.
Pročítám si denní záznamy Liny Németh z jejího blogu z Colomba na Srí Lance o době, kdy tam s rodinou dva roky žila. O době karantény, jistým způsobem vyšinuté.
„Bylo těžké někam se přestěhovat, začít žít, vybudovat domov od nuly a snažit se integrovat. Vše se odehrálo během pandemie. Během nejtvrdších restrikcí, v době velkého strachu,
který byl mezi lidmi přímo hmatatelný. Nic nefungovalo normálně. Následovala totální hospodářská a ekonomická krize, ústící ve velké protesty, demonstrace, a každý den byl tak trochu boj. Tenhle rámec se dotýkal našeho každodenního bytí. Kdybychom tam byli nyní, byl by to, myslím, ráj i zblízka.“
Uvědomuji si, jak zavádějící může být pohled na fotografie z exotického prostředí tropického ostrova. Jak svádí k iluzím o stejně exotických zážitcích s dovolenkovým nádechem, o bezstarostném životě…Proto je kontext jejich vzniku tak důležitý.
Dneska byl intenzivně cítit mořský vzduch rybami a solí, vedro, stříbrné vlny …tak daleko…
a tak blízko…
„Život se skládá z nepatrných doteků osamění.“
Lině se podařilo zachytit přirozenou vážnost dětí s haptickou něhou a citlivostí. Nepřipouštíme si, jak hluboce děti rozumí „našim“ pocitům osamělosti a smutku. Záběry s nimi dávají pocítit absurditu celé situace v izolaci, nekonečné hodiny vlekoucího se času i stesk.
Fotografie obyčejných věcí, mimoděk zachycených zátiší, mohou evokovat stav tichého spolubytí, jako by i ony byly s dětmi vnitřně propojeny ve stavu vytržení z běžného, normálního života. Dotvářejí velmi osobní vyznění souboru s jeho přiznanou intimitou a křehkostí.
Vysoký horizont a nekonečný oceán přede mnou.
Horizont. Téma mnohokrát zpracované. Čím člověka i fotografa pořád tolik přitahuje, vzrušuje, zneklidňuje? Neměnná a zároveň světlem neustále se proměňující věčná horizontála, oceán, „božské tělo“, sahá svým prapůvodem daleko před čas lidí. Přesto tu sílu božského původu člověk bytostně vnímá, cítí – tedy vidí.
Na výstavě Liny Németh jsou horizonty (kromě jediného akcentu) interpretovány na malých formátech. Forma instalace, kdy horizont není adorován a ve vztahu s autentickými deníkovými záznamy autorky směruje naši bdělost blíže k meditaci, rezonuje se záměrem výstavy: nevtíravě vede diváka k hlubšímu vhledu do námětu a k „naplnění zvláštním klidem, který vše přesahuje“.
Co tady miluju, jsou večery…A – pořídila jsem si domů láhev ginu. A to nic.
S Linou mě pojí vzácné přátelství už mnoho let. Stále obdivuji její odvahu, neustálou touhu objevovat, cestovat, riskovat, poznávat.
Vážím si její otevřenosti a humoru. V tom jsme si velmi blízké. Dříve jsem se v textu k jedné z jejích výstav zmínila o rozkoši z tuláctví. Bylo to období, kdy ještě neměla rodinu a svobodně se vydávala na cesty do míst běžnými turisty nepříliš navštěvovaných. Z těch nejdůležitějších zmíním například putování Transsibiřskou magistrálou k jezeru Bajkal, cestu do Ruska přes Krym a Kalmycko k Oněžskému jezeru, dále cesty do Gruzie, Arménie. Nelze nezmínit inspirativní stáže: první, ještě za studií ve Zlíně, Lina absolvovala v Laponsku, o čtyři roky později na Korsice, v Bastii. Delší pobyty z poslední doby jsou již spojeny s přesuny mladé rodiny za prací a novým životem do Frankfurtu nad Mohanem a na Srí Lanku. K uchopení podstaty Lininy tvorby se pokusím dostat skrz „zvolání“ Jindřicha Štýrského: „Mým očím nutno stále házeti potravu.“
Fotografie Liny Németh vzniklé před životem na Srí Lance téměř bez výjimek neoplývají záběry lidí. Zmíněnou „potravou“ jsou pro ni především prostor, volnost, světlo, prostředí (krajina, město, pláž), opuštěná místa či místa opomíjená, nevyhledávaná, povrchnímu zraku skrytá, mnohdy také věci, předměty s podobným osudem. Její příznačné zaujetí pro objevování prostorů a krajin se později, v kontextu s ostrovní realitou, proměňuje: má blíže ke krajinám vnitřním. Tato rovina tvorby se pro fotografa „volnosti“ jeví podstatně náročnější, zvláště pak v onom stavu znehybnění, setrvání, vynuceného spočinutí, bytí na rozhraní.
Lina se na Srí Lance nevyhýbá ani své staré vášni: pozorování džungle prorůstající městskými reáliemi.
Fotografie Liny Németh promyšleně vybrané kurátory Danem Livečkou a Soňou Malinovou
daly podnět k instalaci v galerii Krystal vyznačující se jemnou estetikou a zvláštní diskrétní naléhavostí.
Na závěr nechávám zaznít „prorockou“ větu, kterou Lina opakovaně slyšela od svého lékaře dr. Nalina v Colombu: Fotíš? Foť! Každý den! To je tvůj lék!
Dagmar Čaplyginová / kurátorka Galerie Věž Frýdek – Místek